RACEK JONATHAN LIVINGSTON
Autor
Richard Bach
Režie
Jaroslav Dušek
Hudba
Martin Smolka
Scéna
Michaela Červenková
Hrají a tlumočí
Ivana Uhlířová
Zuzana Hájková
Marie Basovníková
Kateřina Červinková Houšková
Racek Jonathan Livingston se nechce spokojit s povrchním životem svého společenství a hledá vyšší smysl života. Nachází ho v létání. Hejno, v němž se jakékoli vybočení z řady trestá dokonce i smrtí, Racka vyžene na vzdálené útesy. Tam však Jonathan spatří pravou podstatu života a rozhodne se ji ukázat i ostatním. Mladí rackové se k němu i přes zákazy starších nadšeně přidávají. Jonathan dospěl k cíli svého života Dal svým následovníkům smysl života a odchází.
Představení vzniklo díky spolupráci s Českou komorou tlumočníků znakového jazyka o. s. Režisér Jaroslav Dušek k tomu řekl, že neviděl jinou možnost, jak uchopit knižní předlohu. „Ten text není potřeba nějak dramatizovat, on je krásný jen tak, jak je. Tlumočení do znakového jazyka dokáže dát představení další rozměr.“ Na jeviště pak unikátním způsobem postavil příběh o tom, že hledání není vždy jednoduché, ale pokud se do něj přece jen člověk pustí a vytrvá, je to úplně to nejdůležitější, co může udělat. Vypovídá také o odvaze bojovat s předsudky a strachem, které nás svazují a brání v rozletu.
Hlavní role ztvárňují dvě neslyšící tlumočnice do znakového jazyka, Zuzana Hájková a Marie Basovníková, studentky českého a znakového jazyka na FFUK spolu se slyšící Kateřinou Houškovou Červinkovou. Text přednáší herečka Ivana Uhlířová, držitelka Ceny Alfréda Radoka za rok 2006. Interpretky knihu půl roku překládaly do znakového jazyka, ten pak natáčely na kameru a tak se ho učily. Znakový jazyk používá výraznou zkratku a metaforu a dává představení tajemství, dynamiku i napětí. V podání trojice žen působí tanečně, pohyb rukou často přechází do celého těla, jindy se zdá, jako by ruce byly svébytnými loutkami, se kterými hrají. Představení je hodně soustředěné a vyžaduje od všech aktérů - i od diváků - výjimečnou souhru. To naplno platí i o živém klavírním doprovodu Martina Smolky. Inscenační poetika je záměrně uměřená, není tu nic navíc, co by diváky odvádělo od autentického prožitku a od poznání, že i přes zdánlivě nepřekonatelné překážky spolu mohou nejen mluvit, ale navíc si i rozumět.