Až z daleké Prahy přijel do Brna Jakub Folvarčný se svou hrou Karlova a Jaromírova pohádka. A protože předchozí setkání s Jakubem mě nezklamaly, tak jsem se na něj vypravil i tentokrát, ovšem s pocitem, že už konečně musí nějaké to zklamání přijít, protože ten člověk přece nemůže pořád vymejšlet tak dobrý věci.
Tentokrát si po svém upravil pohádku Jabloňová panna od K. J. Erbena. Byla plná pohádkových klišé, symbolů i symbololů. Stejně jako v předchozích představeních si vystačil s minimem rekvizit, tentokrát mu postačil kufřík s gramofonem, několika deskami, tři jablka, korálky a kousek drátku a zahrál s tím úplně všechno, možná ještě víc. Měl to zkrátka prachytře vymyšlené a bylo to převelekrásné. Zdálo se mi, že se v téhle hře stylem a hlavně mluveným projevem (spousta slovních hříček a srandiček) trochu přibližoval Jiřímu Jelínkovi, což mi ovšem vůbec nevadilo, naopak mě to o to víc bavilo.
Zajímá se zajímá, C. G. Jung o nitro duše
V jeho ústech anima, nevyznívá příběh hluše
suše sice-po germánsku, olupuje slupku času
pozvolna však roste touha, po poznání v jeho hlasu
a ta touha touhou je, která drží pod krkem, touha lovit a být loven, honit i prchat úprkem...